Jak se ve třídě domluvit, když se nemůžete domluvit

Za sto dvacet plesů jsme viděli třídy, které to zvládly hravě, a třídy, které spolu do maturity nepromluvily. Rozdíl skoro nikdy nebyl v penězích ani v čase. Byl v tom, kdo rozhoduje.

Problém: dvacet osm lidí hlasuje o barvě ubrusů

Maturitní ples je zhruba šedesát rozhodnutí. Když o každém hlasuje celá třída, stane se tohle:

• rozhodnutí trvá týden místo pěti minut,
• polovina lidí hlasuje bez informací, protože je nemá,
• kdo prohraje, cítí se přehlasovaný,
• a nikdo neodpovídá za výsledek, protože „to jsme přece odhlasovali”.

Ples se dá zorganizovat demokraticky. Nedá se zorganizovat referendem.

Řešení: tři až pět lidí s rolemi

Peníze. Rozpočet, sponzoři, vybírání od spolužáků, platby dodavatelům. Nejnáročnější role a nejméně vděčná. Musí ji dělat někdo, kdo umí říct ne.

Program. Nástupy, půlnoční překvapení, polonéza, moderátor, tombola. Nejvíc práce na jaře a na podzim.

Dodavatelé. Sál, kapela, foto a video, šerpy. Píše e-maily, volá, hlídá termíny.

Propagace a vstupenky. Plakáty, sociální sítě, prodej.

Čtyři role, čtyři lidi. U menší třídy klidně tři, u spojeného plesu dvou tříd pět až šest.

Každý z nich rozhoduje ve své oblasti sám. To je celé.

O čem hlasuje celá třída

Krátký seznam. Věci, které se týkají všech a stojí peníze:

• termín plesu,
• sál,
• cena vstupenky,
• kolik každý doplatí ze svého,
• téma plesu, pokud nějaké má být.

To je pět rozhodnutí. Nic víc.

O barvě šerp, výzdobě, playlistu, tom kdo bude moderovat nebo který fotograf, rozhoduje ten, kdo to má na starosti. Když se rozhodne špatně, řeší se to s ním — ne hlasováním po faktu.

Jak vybírat peníze

Tady vzniká nejvíc hádek a přitom je to nejjednodušší na vyřešení.

Jeden účet, jeden správce. Ne obálka ve třídě. Ne pět lidí, kteří si to zapisují do sešitu.

Viditelný přehled, kdo zaplatil. Tabulka, ke které mají všichni přístup. Ne proto, aby se někdo zostudil, ale proto, aby se správce nemusel dvacetkrát ptát.

Termíny plateb navázané na skutečné splatnosti. Když je záloha na sál splatná 15. listopadu, vybírejte do 5. listopadu. Ne „někdy do konce roku” — to znamená, že to za všechny zaplatí ze svého ten, kdo to má na starosti.

Řekněte dopředu, kolik to bude celkem. Ne po částech. Nic nerozhádá třídu tak spolehlivě jako čtvrtá výzva k platbě, o které nikdo nevěděl.

Sečíst se to dá jednoduše: k ceně sálu, kapely a foto a videa přičtěte zbytek, odečtěte předpokládané příjmy a vydělte počtem maturantů. U foto a videa vám číslo, se kterým se počítá, dáme — stačí poslat poptávku a přijde nabídka na to, co jste si vybrali.

Když se to zasekne

Rozhodnutí, které se odkládá potřetí, není rozhodnutí. Dejte mu termín a člověka. „Do pátku rozhodne Anna.”

Když se třída rozdělí na dva tábory půl na půl, je jedno, která varianta vyhraje. Rozhodněte losem a jděte dál. Ples se nezkazí tím, že bude v modré místo vínové.

Když někdo blokuje, ale nic nedělá, dejte mu roli. Většinou blokuje proto, že se cítí mimo.

Když se nedomluvíte na tom, kolik utratit, začněte od druhého konce: kolik je každý ochoten doplatit ze svého. Vynásobte počtem maturantů a máte strop rozpočtu. Pak se rozhoduje, co se do stropu vejde.

Co pomáhá

• Jedna skupinová konverzace na organizaci, oddělená od té třídní. V té třídní zapadne cokoli.
• Sdílený dokument s rozpočtem. Když čísla vidí všichni, hádá se míň.
• Jeden termín schůzky měsíčně. Patnáct minut, projít, co je hotové. Ne dvouhodinové debaty.
• Zápis z každého rozhodnutí. Jedna věta do konverzace: „Domluveno: šerpy vínové, objednává Petr, do 15. 12.” Ušetří to spory o tom, co se vlastně dohodlo.

A jedna poznámka na závěr

Ples je jeden večer. Za rok si nikdo nevzpomene, jestli byly ubrusy bílé nebo krémové. Vzpomene si na to, jestli se s tou třídou dalo vyjít.

Stojí za to nechat na sobě vyhrát hlasování o ubrusech.